... pondělí, nijak ošklivý den, 5. 10. 2009... Padly na mě chmury, vzpomínky, přesně nevím, jak to nazvat. Když jde o to najít správná slova, nechytám se. Sáhodlouze povídám fůru nesmyslů a pak mi dojde, jak to říct stručně, výstižně...
Možná, že je to všechno tak strašně relativní, že se z toho nedá vymotat. Čas od času si říkám, co mi chtějí sdělit, ti mí dva andělé strážní. Koukají se na mě tam shora a chrání mě. Je to asi práce na plný úvazek. Vím, jaké koniny vyvádím. Snad už ne tak často... A já netuším proč se právě teď děje něco v mé pošahané mysli. Dřív jsem vzala tužku a na kus papíru vypsala pocity, někdy to byla báseň, jednou povídka... Ale teď?
Vlastně už celkem dlouho nic nepíšu, múza si vzala dovolenou... Asi už jsem dost stará na to, abych měla inspiraci sama v sobě, začla se trochu řídit tím, co se děje kolem. Prostě konečně zabřednout sama do sebe a žít stereotypně jako všichni. Usedlíci s malým cílem a velkými ústy - plnými, omluvte ten výraz, keců. Ano, keců...

Nechtěla jsem ten klasickej blog, co má spousta "náctek a náctiletých." Ale potřebuju ze sebe dostat spoustu pocitů... Ne všechny moje názory se shodujou s tím předepsaným stylem moderní doby. To opravdu ne. Odmítám konvence, ortodoxnost, pravidla... Třeba to tak nevypadá... Anarchie by byla krásná věc, pokud by zůstala její základní a prapůvodní myšlenka. Ale už to tak bývá, pravé a původní myšlenky jsou od toho, aby je někdo zneužil a přetvořil si je k obrazu svému...

Ať si každý najde, co jeho jest...